Písemná svědectví o starém Egyptě sahají do doby 3000 let před naším letopočtem. Přitom starý Egypt je pohřben pod mnohými vrstvami kultur a státních útvarů, které přerostly v současnost. Hranice země se v průběhu historie mnohokrát měnily, ale páteří země zůstal Nil se svou deltou. 

Úrodná část země má rozlohu asi 40.000 km² a je necelou dvacetinou rozlohy Egypta.

Egypťané odedávna nazývali Nil řekou, jež dává život. Je nejdelší řekou na světě a protéká Egyptem v délce 1.200 km bez jediného přítoku. Příchod přesně opakujících se záplav na Nilu po léta oživoval zemědělské hospodářství Egypta. Svým způsobem dal Nil vzniknout nejstarší civilizaci na světě.

Egypt nikdy neoplýval nerostným bohatstvím. Kovy se zde prakticky nevyskytovaly, těžily se jen různé druhy kamene (pískovec, vápenec, alabastr atd.)

Název Egypt vznikl z řeckého Aigyptos, který se vyvinul z náboženského názvu hlavního města Memfidy, který zněl Hut-ka-Ptah, což znamenalo Palác Ptahova ducha, a vyslovoval se přibližně Hykuptah.

Jména egyptských panovníků jsou dalším malým rébusem pro současné badatele. Ve starším období měl každý vládce tři přijaté jména, v mladším dokonce pět jmen a každé bylo samostatnou větou. První bylo "Hórovo jméno", které král dostal na znamení vtělení boha Hóra. Druhé bylo symbolem ztotožnění krále s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta a nazývalo se "Jméno dvou paní". Třetím z mladšího období bylo jméno "Zlatého Hóra", čtvrté bylo jménem "rákosu a včely". Zde šlo o znaky Horního a Dolního Egypta, které označovaly panovníka jako vládce dvou zemí. Pátým bylo jméno "Syna slunce", syna boha Ré. Celé panovníkovo jméno bylo tak dlouhé, že se používalo jedno, dvě nebo tři jména - přičemž záleželo na autorovi textu, které si vybral. To vedlo k řadě omylů a nepřesností v pozdějším výkladu dějin.

Jinou náročnou kapitolou je datování egyptských dějin. Egypťané totiž nepoužívali kalendář s pevným výchozím datem. Dokumenty byly vždy datovány od nástupu vládnoucího panovníka. Kromě toho byl egyptský kalendář o čtvrt dne kratší než sluneční rok. Shoda mezi civilizačním a slunečním kalendářem nastala jednou za 1.461 let. 

Základní význam pro chronologii egyptských dějin mají seznamy panovníků. Ani zde však není situace jednoznačná, protože mnoho seznamů se nedochovalo. Některé byly i svými nástupci zničeny. Vzhledem k tomu se připouští u nejstarších egyptských dějin odchylky v datování plus-mínus 150 let, u pozdějších plus-mínus 50 let. Jako první přesné datum v historii Egypta se uznává rok 689 př. Kr., kdy byl Egypt dobyt Peršany.

Za těchto okolností je vlastně překvapující, že egyptologové dokázali složit poměrně přesný obraz egyptských dějin. Stalo se tak na základě nesmírně rozsáhlého materiálu, z něhož pouze písemné doklady představují více než 70 tisíc stran. Jsou to však i nápisy na stavebních památkách, zprávy o válečných taženích, zákony, nařízení. Tyto doklady jsou doplňovány archeologickými nálezy na egyptském území a písemnými památkami sousedních národů.

Tuto záplavu dokumentů bylo však nutné prověřit, neboť egyptští vládcové, kteří byli zároveň ztělesněním boha, mnohokrát falšovali vlastní historii. Jako příklad může posloužit bitva u Kadeše roku 1286 př. Kr., kdy byl Ramses II. poražen Chetity a sám jen stěží vyvázl životem. Přesto zanechal tři obsáhlé zprávy o svém vítězství. Jsou vytesány na Amonově chrámu v Karnaku, na jeho zádušním chrámu u Údolí králů a na pylonu v luxorském chrámu. Pravda vyšla najevo po nalezení mírové smlouvy, kterou byl donucen s Chetity uzavřít.

Tutanchamon

 faraon tutanchamon

 královský pár(tutanchamon se svojí ženou)

Kromě toho, že texty byly tesány do kamene, malovány na štuk, či ryty do střepů, byl hlavním úředním materiálem papyrus - zvláštní papír vyrobený z rostliny - papyrusu. Papyrus rostl podél břehů Nilu, po celé jeho délce a zejména v nilské deltě, a nebylo ho tedy třeba dovážet nebo pěstovat (na rozdíl od dneška, kdy papyrus je pouze v několika málo chráněných lokalitách v nilské deltě).

Výroba papyru:
stvoly papyru se oloupaly a nařezaly na asi 40 cm dlouhé tyče , ty se rozřezaly podélně na tenké proužky. Proužky se kladly na tvrdou podložku, aby se nepatrně překrývaly (lze to vidět na struktuře papyru). Přes tuto vrstvu se kladla vrstva druhá, ale svisle k první vrstvě. Vrstvy pak byly několik dní namáčeny ve vodě, lisovány, později tlučeny a hlazeny. Jednotlivé proužky papyru se k sobě spojovaly šťávou, která se při lisování pustila. Nakonec se papyrus sušil a vyhlazoval. Měl bílou barvu, která zežloutla nebo zhnědla až během tisíciletí.

Při psaní záznamů se jednotlivé papyrové listy spojovaly dohromady a tak se vytvářely dlouhé svitky. Některé z nich dosahovali i délky 40 metrů. Na papyrus se psalo vyschlým stvolem sítiny Juncus maritimus, který písař na konci rozžvýkal na malý štěteček. Od 3. stol. př. n. l. se začalo používat pero ze stonku rákosu. Používala se černá barva, vyrobená ze sazí a pojiva, a červená, vyrobená z okrového prášku.

Umění písařské bylo velmi ceněno. Písaři uctívali svého boha písma Thovta.

Egyptský písař

Egypťané psali obrázkovým písmem. Některé znaky představovaly pouze jedno písmeno, souhlásku, jiné několik písmen nebo celé slovo. Samohlásky se nepsaly, protože byly doplňovány až při čtení. Psaní hieroglyfy bylo velice zdlouhavé a náročné. Časem Egypťané své písmo zjednodušili, z hieroglyfů se vyvinulo písmo hieratické a později démotické.

Hieroglyfů je přibližně 750, přičemž počet značek byl v různých dobách jiný.

Důležitý objev učinil 2.8. 1799 důstojník francouzské napoleonovy armády, který při opevňovacích pracích v pevnosti Rašíd u osady Rosetta v nilské Deltě poblíž Alexandrie narazil na černou čedičovou desku s trojím nápisem. Deska byla z části poškozena v horní části byla popsána hieroglyfy. V prostřední části byla popsána démotickým písmem, tedy písmem, jímž se psalo v pozdním období egyptských dějin. Třetí část měla 55 řádků psaných řeckým písmem. Z řeckého textu vyplynulo, že nápis pochází z roku 179 př.n.l. a obsahuje poděkování mennoferských kněží faraónovi Ptolemaiovi V. za prokázaná dobrodiní. Uvádí se tam, že nápis má být vytesán do tvrdého kamene písmem posvátným a lidovým (tedy v dvojí egyptské verzi) a řeckým. Šlo tedy o trojí shodný nápis. Byla zde tedy možnost rozluštění hieroglyfů, ale egyptština byla mrtvá řeč a rovněž hieroglyfy byly velká neznámá.

Rosettová deska

Jména králů se v hieroglyfech umisťovala do rámečků, takzvaných kartuší. Právě takovýho rámeček se jménem krále Ptolemaiose dovedl Francouze Jeana Francois Champolliona k následnému rozluštění hieroglifů a v roce 1822 bylo jejich tajemství rozluštěno. Champollion poté překládal další egyptské texty a historii Egypta věnoval celý svůj život.

Jean Francois Champollion (1790 - 1832)

Bouře na Nilu 1.díl - Oko královny Nefertiti Gerald Messadié Překlad: Danuše Navrátilová Žánr: Edice: Formát: 280s., vázaná ISBN: 80-7203-635-1 Rok vydání: 2005 Dop. cena: 289 Kč Originál: Orages sur Le Nil, L´O Eil de Néfertiti

Jaký osud potkal královnu?

Okolo roku 1336 před Kristem Nefertiti prostě z historie zmizela - bylo jí něco kolem třiceti let.

Po mnoho let byli badatelé přesvědčeni, že Nefertiti upadla v nemilost, byla vyloučena z královské rodiny Achnatona a že hlavní příčinou toho bylo, že mu neporodila syna.

Podle jiné hypotézy královská rodina a vše, co připomínalo ji a kult Atona bylo zničeno ihned po nástupu Tutanchamona na trůn v roce 1333 před Kristem. Avšak v hrobě v Achet-Aton byly nalezeny předměty spojené výlučně s osobou Achnatona. Nefertiti zde tedy pravděpodobně pohřbena nebyla. Žádná stéla se také o její smrti nezmiňuje a ani nebyl nalezen žádný oficiální zápis smrti královny.

Nebo se snad královna ujala vlády po Achnatonovi?

S jednou ze svých vedlejších žen, jež měla titul "Milovaná manželka”- Kiou - měl Achnaton syna Tutanchamona. Proč tedy označil jako svého nástupce Semench-ka-re se neví. Tento regent je zcela neznámá osoba, avšak někteří egyptologové se domnívají, že jeho matkou byla také Kia. Jiní soudí, že Semench-ka-re byl Achnatonův vlastní bratr, nebo prostě člen královské rodiny. Fakt, že Semenchka-re i Nefertiti měli shodné své druhé jméno "Neferneferuaton” jež používali, svádí k docela šílené dedukci, že Nefretiti Achnatona přežila a v roce 1336 před Kristem nastoupila na trůn pod jménem Semench-ka-ré.

Existují však jisté důvody, které nasvědčují tomu, že Nefertiti zemřela ve čtrnáctém roce panování svého muže Achnatona na epidemii...

Konec jedné epochy

Odpor k reformám a novému kultu náboženství, narůstající neshody uvnitř země, díky Achnatonovu nezájmu o vnitřní i vnější politiku, byl tak velký, že v sedmnáctém roce vlády je Achnaton zřejmě násilnou smrtí odstraněn z trůnu. Příslušných poct se mu pravděpodobně nedostalo ani při pohřbu. Jeho hrobka byla nalezena zdemolována a jeho podoby byly zčásti zničeny vysekáním tváře, což znamená, že měl být zcela vymazán z dějin.

Po Achnatonově smrti - v roce 1336 před Kristem - se město Achet-Aton vylidnilo a zpustlo - později bylo využito jako zdroj stavebního materiálu, což mělo za následek naprostou likvidaci města, z něhož zbyly jen základy.

Záhadná mumie číslo 61072

V Údolí králů v Luxoru, v zapečetěné postranní komoře královské hrobky (KV35) odpočívají tři mumie (žena, chlapec a dívka). Hrobka byla pro bádání naposledy otevřena v roce 1898 a v roce 1907 byla opět zazděna. Do katalogu byla zanesena mimo jiné i mumie "Nr. 61072".

Tým britských egyptologů, který v současné době zkoumá nalezené ostatky, identifikoval tuto mumii jako pravděpodobné pozůstatky slavné královny Nefertiti. Z egyptologického hlediska je případný objev hrobky legendární vládkyně Egypta přímo senzace, protože všechny památky na tuto dobu byly úmyslně a systematicky nástupci faraona Achnatona ničeny. Že se zachovalo mumifikované tělo takovéto významné historické osobnosti je skoro neuvěřitelné.

Tisková zpráva

 Digitální rentgenové zařízení společnosti Canon odhalilo tajemství starověkého Egypta

Expedice televizního kanálu Discovery Channel použila při svém výzkumu první přenosný digitální radiografický (DR) systém na světě, který vyvinuli specialisté ze společnosti Canon. Zařízení CXDI-31 je unikátní svou mobilitou a bylo jediným systémem na světě, který egyptologům, pod vedením doktorky Joann Fletcherové, umožnilo probádat vnitřní prostor hrobky bez hnutí se zkoumanými objekty a přímo na místě okamžitě zhotovit snímky nalezených mumií.

V minulosti bylo obvykle nutné mumie z hrobek vyjmout a převést je do nemocnice, kde byly zrentgenovány klasickou metodou, při které se nejdříve vyvolal rentgenový film a poté byl snímek vyhodnocen. Nové rentgenové zařízení s plochou obrazovkou umožnilo rentgenologům a vědcům podílejícím se na tomto projektu okamžitě vytvořit trojrozměrnou kostru mumifikovaného těla a zároveň provést animaci, která umožnila náhled do vnitřku mumie. To egyptologům a specialistům na lidské ostatky poskytlo nové možnosti zkoumání těchto tajemných objektů. Tým expertů z oboru soudního lékařství měl vysoce kvalitní digitální snímky k dispozici na řídícím počítači pouhé tři sekundy po snímání. Díky zařízení se mohla doktorka Fletcherová a tým složený z radiologů, expertů na zkoumání starověkých lidských ostatků, archeologů, chemiků a specialistů na konzervaci, zaměřit na oblasti zvláštního zájmu, jako byly šperky a nepatrné trhlinky a poté je zvětšit a provést zdokonalení obrazu bez viditelné ztráty detailů. Byl odhalen malý počet zlatých korálků v dutině prolomeného hrudního koše. Korálky byly odlité ve tvaru typickém pro příslušníky královského rodu (ke kterému patřila Nefertiti). Má se za to, že korálky upadly, když vykradači hrobek z jejího těla šperky strhávali. Anatomie pánve prokázala, že jde o ženu a rentgen páteře odhalil přítomnost skoliózy v bederní oblasti. Skutečnost, že jde o dospělého jedince, dokazují srůsty všech epifyzárních spojů.

"Dokončili jsme rentgenové snímkování u všech tří mumií nalezených v hrobce a budeme tedy moci vyjasnit jejich příbuzenské vztahy, choroby, zdravotní stav, zranění a možná i příčiny jejich smrti", řekla doktorka Fletcherová. "Rentgenování mumie, o které se domnívám, že jde o Nefertiti, nám také poskytuje jedinečnou příležitost provést rekonstrukci jejího proslulého obličeje."

Discovery Channel financoval a zdokumentoval v letech 2002 a 2003 expedici egyptoložky Joann Fletcherové, členky Výzkumného týmu mumií univerzity v Yorku, jejímž cílem bylo najít a identifikovat Nefertiti. Doktorka Fletcherová, specialistka na staroegyptské úpravy vlasů, objevila v muzeu v Káhiře nubijskou paruku, jakou nosila pouze Nefertiti a členové její rodiny. Tato paruka přesně padne na lebku mumie údajné Nefertiti.

Pro identifikaci je důležitá i poloha pravé paže, jež je vztyčena nahoru včertně palce - to byla výsada pouze členů královské rodiny. Na vyholené lebce se našly otlaky po královské čelence a dvakrát propíchnuté ušní lalůčky - to byla výsada pouze dvou královen - jednou z nich byla Nefertiti.

Přes všechny tyto důkazy zůstává tři tisíce let stará mumie číslo 610072 nadále hádankou. Definitivní identifikace by byla možná pouze testem DNA. Ještě však nebyly nalezeny ostatky Nefertitiných dětí, takže genetické porovnání zatím není možné.

"Nefertiti je záhadná egyptská Mona Lisa”….

Slavná egyptská královna Nefertiti byla ženou faraona Amenhotepa IV. Měla s ním šest dcer a byla nevlastní matkou legendárního faraona Tutanchámona. Nefertiti byla jednou z nejmocnějších a nejkrásnějších žen starého Egypta.

Žila v tzv. amarnském období (cca 1381 - 1344 před Kristem), což je jeden z nejznámějších pojmů egyptologie označující souhrnně náboženskou a kulturní epochu egyptské historie druhé poloviny 18. dynastie. Hlavním představitelem tohoto období egyptských dějin je její manžel faraon Amenhotep IV., jinak též Achnaton (Echnaton).

Amehnotep IV., syn faraona Amenhotepa III. a královny Teje, se zpočátku jmenoval po svém otci Amenhotep (celým jménem Nefercheprure Vaenre Amenhotep), teprve později si nechal říkat Achnaton. Pocházel z mnoha sourozenců - jsou známi starší bratr korunní princ Thutmose a čtyři sestry: Sat-Amun, Isis, Henut-tau-nebu a Nebet-ah. Achnaton se narodil a žil v Thébách v královském paláci Malqata, ale na veřejnosti se objevoval jen sporadicky. Jeho uzavřenost se dnes mnozí archeologové snaží vysvětlit fyzickou, popřípadě duševní poruchou, která se u něj projevila už v dětství.

Amenhotep III. v třicátém sedmém roce své vlády umírá a jelikož jeho nejstarší syn Thutmose předčasně zemřel, nastupuje na trůn mladší Achnaton a zcela podle tradice se v Karnaku nechává korunovat na krále Horního a Dolního Egypta.

Kdy se Achnaton oženil s Nefertiti není známo. Jisté je jen to, že tento sňatek nebyl v souladu s tradicemi a Achnaton namísto aby se oženil se svou sestrou Satamun, bere si šlechtičnu nekrálovského původu.

V třetím roce vlády vysílá Achnaton velekněze Maie na expedici do wádí Hammamat ve Východní poušti. Tak se zbavil silného nepřítele, který mohl kazit jeho záměry. Jakmile je kněz odstraněn, dává Achnaton příkaz k výstavbě velkolepého chrámu boha Atona uvnitř karnackého chrámového komplexu. Chrám je postaven z kamenných bloků, stěny jsou opatřeny reliéfy. V chrámu nechává postavit své monumentální sochy. (Ty jsou dnes vystavené v Egyptském muzeu v Káhiře).

V pátém roce vlády Achnaton odjíždí z Théb na sever a zakládá nové město na nedotčené a nehostinné půdě východního břehu Nilu, přesně uprostřed cesty mezi Memphidou a Thébami. Město je vybudováno za necelé dva roky a je ohraničeno čtrnácti hraničními stélami. Text stély z pátého roku vlády vypovídá o stavebním projektu v Achet-Atonu a o Achnatonově nadšení, neboť v den založení města přijel na místo v nádherném voze a svému božskému otci (Atonovi) obětoval ty nejlepší pochoutky a vůně. Na stéle se dále uvádí, že to nebyl člověk, ale bůh Aton, kdo vybral místo pro novou královskou rezidenci. Achnatonův díl zásluhy pak spočíval v tom, že rozeznal Atonovo znamení.

Svému bohu staví Achnaton velký a malý chrám, své královské manželce pak sluneční kapli a dva "jubilejní" chrámy. Nechává postavit královský palác a palác pro Královnu. Ve východním pohoří u Achet-Atonu zřizuje Achnaton svou hrobku a rovněž i hrobku pro Nefertiti a Merit-Aton.

Text stély z šestého roku vlády spočívá v přísaze krále ochraňovat město Achet-Aton a dovídáme se z ní o dění ve městě, například že faraon odjel jižním směrem k jihovýchodní hoře Achet-Atonu, kde zůstal stát v žhnoucích paprscích slunce a vykonal při životě svého otce Atona, manželky a princezen Merit-Aton a Maket-Aton, přísahu o dobudování města.

Již jeho otec faraon Amenhotep III. v době své vlády navázal na tradici Staré říše, kdy panovník byl spojován s bohem Re. Jeho syn Amenhotep IV. přivádí tuto snahu do extrému a na místo boha Amona dosazuje boha Atona jako nejvyššího boha Egypta. Amonovy kněží I lid toto snášejí s velkou nelibostí.

Bůh slunce měl v Egyptě vždycky zvláštní postavení, které jeho - boha životadárce - nadřazovalo nad bohy ostatní. Od dob faraona Chufua pojili králové své jméno s bohem Re a považovali se za jeho syny, čímž zdůrazňovali svůj božský původ a tedy i nárok na trůn. V období páté dynastie zažívá kult boha slunce svůj rozkvět a bůh Re z Heliopolis je povýšen nad ostatní bohy - ti jsou však nadále uctíváni, nehledíc na Achnatonovu reformu náboženství. Aby kněží posílili pozici Amona a zároveň příliš nepopřeli úlohy ostatních bohů, spojují boha Amona s bohem Re a vzniká jediný bůh Amon-Re.

Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se cítí být součástí stvořitelova záměru a jsou jím dosazeni jako králové, považuje se Achnaton za syna, pro kterého bylo to vše stvořeno a kterému to bylo dáno.

Achnatonova radikálnost spočívající v upřednostnění jediného boha přivedena do extrému skrze založení nového města, které muselo stát na doposud neposkvrněné půdě, měla své katastrofální důsledky.

Egyptský lid byl připraven o své tradiční bohy, kteří chránili je i jejich příbytky. Namísto sošek bohů nyní lidé v Achet Atonu zdobili své domovní oltáře vyobrazením královské rodiny při uctívání a obětování Atonovi nebo výjevy z jejich rodinného života. Královská rodina tak na sebe převzala obdobu mytologické božské rodiny, kdy například Nefertiti převzala úlohu Isis, Hathor a dalších, zatímco malé princezny představovaly kněžky, které obveselují boha hudbou a zpěvem.

Nefertiti byla a zůstává ztělesněním ženské krásy. Samo jméno Nefertiti by se dalo přeložit jako "a přišla nádherná žena". Její podoba je známá vápencová busta, kterou lze dnes spatřit v Egyptologickém muzeu v Berlíně - Charlottenburgu. Bustou královny Nefertiti našel roku 1912 v Tell el-Amarně Němec Borchardt a přivezl ji do Berlína. Když v roce 1935 egyptský král Fuád požádal o její vrácení, německá strana odpověděla, že kancléř Adolf Hitler se do ní zamiloval a nedokáže se s ní rozloučit.

Na mladou ženu v té době byla Nefertiti velmi průbojná, odvážná a především vzdělaná. Její původ není znám, vedou se o něm spory. Podle jedné z hypotéz byla Nefertiti mitannijská kněžna Tadukhepa, jež  byla původně zaslíbena Amenhotepu III., ale nakonec se provdala za jeho syna Achnatona. Podle druhé hypotézy Nefertiti byla dcera Amenhotepa III. a jeho konkubíny. Fakt, že by Achnaton a Nefertiti byli příbuzní se zdá málo pravděpodobný, protože v tom případě by podle tehdejšího práva měla Nefertiti nárok na titul "Dcera faraona” a toho ona nikdy neužívala.

Podle třetí hypotézy jejími rodiči byli Ti a Ai. V tom případě by její otec byl nejvyšším úředníkem u faraonova dvora a později důvěrníkem Achnatona. Tato hypotéza připadá egyptologům nejpravděpodobnější.